Vlastní jméno zeměpisné dané na počest osoby, skupiny osob, organizace, hnutí nebo významné události; nejvýraznějšími reprezentanty h.t. jsou ↗urbanonyma: náměstí E. Beneše, ulice Československých legií, Obětí nacismu, třída 17. listopadu (viz ↗ toponymum).

Vymezení h.t. v odborné literatuře není jednoznačné. V úzkém pojetí jsou k nim řazena pouze toponyma motivovaná prokazatelnými ideologickými či politickými důvody, např. jmény státníků a významných osobností, názvy organizací n. hnutí, daty historických událostí: urbanonyma náměstí T. G. Masaryka, ulice Boženy Němcové, třída Jugoslávských partyzánů, náměstí OSN, třída 28. října, ↗oikonyma Gottwaldov, Havlíčkův Brod. Širší pojetí k nim řadí např. také detoponymické názvy typu Argentinská, Mongolská, Moskevská, Obce Ležáky, Polská (✍David, 2011a:22). Je však třeba rozlišovat mezi pojmenováním ulic skutečně vedoucích daným směrem, např. Jablonecká, Pražská, Zhořelecká, a názvy typu Humpolecká, Košická, Londýnská n. Voroněžská (Liberec).

V širokém pojetí lze za honorifikaci považovat i případy, kdy je objekt nazván po svém skutečném vlastníkovi, objeviteli, vynálezci, tvůrci, n. jako výraz úcty či jiného vztahu, např. z marketingových důvodů, aniž by v pozadí byl přítomen politický motiv, např. vila Tugendhat, Divadlo Bolka Polívky, koncern Baťa, a. s., Zemanova cukrárna a kavárna Brno, a. s., Halleyova kometa, Baffinův ostrov, samopal Kalašnikov, jednotka výkonu Watt, Pythagorova věta, planeta Venuše, parník Brno, kostel sv. Jana Nepomuckého, pizzerie Venezia, hotel Santini.

Z hlediska modelové teorie toponym (↗modelová klasifikace vlastních jmen místních) se jedná o vztah nepravé posesivity – „ztráta poukazu na skutečné přivlastnění objektu“ (✍ÚOO, 1999:49).

H.t. nepředstavuje specifikum jedné země, epochy dějin n. politického systému, srov. např. ↗oikonyma Franklin, Lafayette, Washington v USA a Gorkij (dnes Nižnij Novgorod), Kaliningrad (pův. Königsberg), Leningrad (dnes Sankt Peterburg) v bývalém Sovětském svazu, urbanonyma motivovaná jmény politiků v Chicagu, např. Lincoln Avenue, Pershing Road, Roosevelt Road, ↗anoikonyma Barentsovo moře, Mount McKinley, Viktoriiny vodopády. Používání honorifikačních geografických jmen a s nimi spojené přejmenování však představují zdroj národnostních a politických konfliktů (✍Hájek, 2002; ✍Eller & Hackl ad., 2008; viz ↗politická onomastika).

Pronikání h.t. do č. toponymie je spojeno s rozvojem moderního politického života, např. pojmenování Karlova ulice (pův. Jezuitská), Václavské náměstí (pův. Koňský trh) a Karlovo náměstí (pův. Dobytčí trh) v Praze v revolučním roce 1848. V urbanonymii se však h.t. plně uplatňují až od konce 19. stol. (rozvoj politického stranictví, potřeba nových pojmenování) a zejména ve 20. stol. V ↗oikonymii se začínají h.t. výrazněji objevovat od 18. stol., např. Františkovy Lázně, Josefov, Juliánov, Klánovice, Terezín (✍OČSMJ, 1960; ✍David, 2011b), zejména ale po 2. světové válce. Na rozdíl od ostatních zemí bývalého sovětského bloku se h.t. v č. oikonymii vyskytují pouze minimálně, např. Gottwaldov, Havířov, Havlíčkův Brod, Havlíčkova Borová, Švermov, což je dáno nejen vysokou úrovní č. názvoslovné kultury, zapojením odborníků-toponomastiků do schvalovacího procesu, ale i existencí zákonů (zák. č. 266/1920 Sb., zák. č. 267/1920 Sb., zák. č. 36/1960 Sb. a zák. č. 128/2000 Sb.). Téměř vůbec se h.t. neuplatňují v anoikonymii (viz ↗anoikonymum), jejíž objekty, s výjimkou významných krajinných dominant, např. hory, jezera, nesplňují požadavek reprezentativnosti, např. Stalinův štít (dnes Gerlachovský štít), Máchovo jezero. Naopak vysoký výskyt h.t. zaznamenáváme v urbanonymii (↗urbanonymum), a to již od konce 19. stol., s vrcholem v období 40.–50. let 20. stol.

V komunikaci se h.t. vyznačují řadou specifik: (a) referenční nejednoznačností k pojmenovanému objektu, např. opakování modelu toponymie městských center – Masarykovo náměstí, 28. října, v období před rokem 1990 např. Gottwaldovo náměstí, 7. listopadu; v bývalém Sovětském svazu bylo v roce 1979 toponymum Leninskoje zastoupeno 45×, Lenino 29×, Leninskij 23×, Leninabad 10× a Leninsk 9× (✍Pospelov, 1993:12–15; ✍Murray, 2000:166); (b) nestabilitou a častým nahrazováním (podle „politické objednávky“), srov. např. proměny názvu dnešního brněnského náměstí Svobody ve 20. stol.: Kaiser Franz-Josef-Platz > náměstí Svobody > Adolf-Hitler-Platz > Freiheitsplatz > Viktoria-Platz > náměstí Svobody, (c) vytvářením ahistorického kontextu: Karel Havlíček studoval v Havlíčkově Brodě (pův. Německý Brod), bitva u Stalingradu (dnes Volgograd). Pro h.t. je typické využívání parasystémových, často archaických, neběžných n. nedomácích názvotvorných (↗názvotvorba) prostředků, např. návrhy pro město Havířov (1955): Bezručov, Budovany, Průkopníkovo, Šešublu, Uhlibaňsk, Uhlohrad, Uhlokopy, Uhloruby (✍David, 2011b).

H.t. jsou považována za jeden z nejnápadnějších projevů ideologického vytváření prostoru tzv. státní/politické krajiny a prostředek ovládání paměti krajiny (environmentální přístup, viz ✍Hájek, 2002; ✍Hájek, 2008; historický přístup, viz ✍Semotanová, 2011; ✍Hlavačka, 2012); jsou předmětem studia politické onomastiky (viz ↗politická onomastika (✍Nicolaisen, 1990; ✍Lubaś, 1994)).